Názor: Bitvy sídlištní…

, aktualizováno:
Názor: Bitvy sídlištní…

Letošní nekonečná zima konečně, zdá se, zmizela a na sídlištích našeho malebného městečka se přiostřila každodenní bojová hra místních ale i přespolních majitelů aut: bitva o parkovací místo. Né, že by to byla zábava nová, ale doba se mění, starousedlíky s bicykly a sem tam nějakou škodovkou generačně střídají evidentně movitější noví nájemníci, kteří už nějaká ta auta mají a chtějí je parkovat u svého nového domova.  A to je právě ten problém, byť je důsledkem zákonitého vývoje a nic na tom nezmění remcání řídnoucích řad starousedlíků, kde že na to ti lidi berou. Trend se sleduje, situace vyhodnocuje, generel dopravy varuje, ale jaksi se stejně nic neděje. V minulosti pár slibů z kompetentních míst, ale víte, jak to chodí: slibem nezarmoutíš a valašský slib platí sto let… Říkají místní. Notabene oko místní krátkozraké radnice na sídliště dlouhodobě nedohlédne a co oko nevidí, to srdce nebolí.

Jakmile slezl sníh, zvětšil se počet aut na sídlištích ještě o ty, co byly přes zimu odstaveny bůhvíkde, a tak se nezúčastňovaly komických bitev zimních, kdy někteří vytrvalí majitelé aut zpod svých miláčků odhazovali sníh v naivní představě, že si tak na veřejné komunikaci budují parkovací místo s výhradním právem na jeho využívání a někteří to dokonce dávali najevo papírky s výhružkami pod stěrače těch šťastlivců, kteří volné místo objevili toho dne první. Patrně netuší, že veřejnou komunikaci mohou užívat všichni, kteří platí zákonné pojištění z provozu motorového vozidla a dokonce i ti, co platí jen daně normální (jakkoliv je jejich výše u nás nenormální). Sníh-nesníh, zima-nezima. Leč zmiznuvší sníh odhalil na okrajích sídlištních cest zdevastovanou okolní zeleň, která pod příkrovem sněhu sloužila jako komunikace, protože jinak se nedalo mezi hromadami neodklizeného sněhu a zamrzlými kolejemi bezpečně projet, aniž podřete bok auta parkujícího v podivném náklonu v hromadě sněhu. Ale přežili jsme, je tu jaro a všechno začne nanovo. Nejprve městské „škatule, škatule hejbejte se“, protože nastane celoměstská očista (strojní rozmazání bláta a posypů od okrajníků na komunikaci) a všechni ti plechoví miláčci se budou muset někam najednou přesunout… To jsou teprve manévry! Potom hrrr zpátky a do střehu! „Hele táto, ten blbec z třetího patra někam jede, běž to honem přeparkovat!“ „Prosím tě, nevidíš toho páprdu z druhého, jak už před vchodem stepuje s klíčema od té svojí popelnice? Ten tam bude dřív…“ „A hele, tady nám parkuje nějaký Pražák!!! Co tu má co dělat, když tady nebydlí? Běž mu něco říct!“ „Co blbneš, to je kára těch nových z přízemí…“  „Já včera viděla, jak ten trpaslík odnaproti couval a nabořil Pumprlovi zadní dveře… No dobře mu tak, hajzlovi, tuhle si myl auto před barákem a šamponová voda tekla až před vchod“….dialog jak z Homolků, co? Jenže i rodina Homolkova byla a je obraz české reality.

S přicházejícím večerem se zaplní auty poslední kousky rozbahněných trávníků mezi domy, zablokují se poslední volné uličky (však ráno stejně brzy odjedu), zanadává se na blbce, co neumí parkovat a nechávají mezi auty dvoumetrové mezery (je jich dobrá polovina) … A šup domů k televizi a třeba regionálnímu zpravodajství, kde celé sídliště vybuchne jásotem, když se dozví, že už je otevřená místní rozhledna a že už je z ní zase vidět víc. A pak že se město nestará o naše blaho!!! Mezi tím se na kdysi travnaté plochy mezi paneláky nastěhuje místní „komunita“, obsadí poslední trosky kdysi funkčních laviček či pískovišť a v hlučné zábavě rozhazuje kolem sebe nedopalky cigaret a kartony či „petky“ od nápojových delikates. Ono to totiž tak nějak zapadá do toho okolí: kdysi travnaté plochy dnes zadušené mechem a plevelem, sem tam přerostlé dřeviny, které dávno neplní svůj okrasný účel, rezavé a zničené sušáky prádla či klepáče na koberce… Ale zkuste jít na místní radnici se žádostí, že si tam svépomocí a za vlastní peníze zbudujete slušné parkovací stání ze zatravňovacích dlaždic (žádný beton či asfalt!), abyste uvolnil místo k potřebnému průjezdu hasičů či sanitek k vašemu domu, kdyby nedejbože bylo potřeba. No schválně to zkuste! Já to zkusil jednou…Už musím končit a fičet domů, abych ještě stihl dnes zaparkovat u našeho baráku.


Autor: