Názor: Česko je taková vrchlabská Střelnice…

, aktualizováno:
Názor: Česko je taková vrchlabská Střelnice…

Aha, nerozumíte titulku… No ve staroslavné, v té době zavřené restauraci jménem Střelnice ve Vrchlabí, začal v roce 1966 natáčet Miloš Forman svůj poslední český film „Hoří, má panenko“.  Spolu s Ivanem Passerem a Jaroslavem Papouškem vytvořili famózní dílo, které slavný filmový kritik A. J. Liehm trefně charakterizoval jako příchod nového Gogola. Lépe to pan kritik říci ani nemohl. S odstupem času čím dál tím víc obdivuji trojici tvůrců, s jakou krutou přesností a onou gogolovskou sžíravostí a sarkasmem nastavili českému národu zrcadlo, v němž je ta česká huba tak dokonale křivá. No jestli existují díla zvaná nadčasová, tak tento film k nim patří nade vší pochybnost.

Taneční sál v podkrkonoší plný rázovitých figurek, lidová zábava s naprosto katastrofickou volbou královny krásy, či postoj účastníků k tragédii jedince pod velením výboru místních hasičů více než kdy jindy připomíná Česko posledních několika týdnů. Nadčasová paralela mezi partou strejců, kteří se cítí být místními autoritami a jejich nápadem uspořádat tradiční hasičský bál s tombolou, volbou královny krásy a velkou děkovačkou bývalému předsedovi spolku, a dnešním vnitřně rozhádaným státo-výborem stejných rádobyautorit, který se rozhodl uspořádat všelidovou veselici s přímou volbou prezidenta a k tomu návdavkem posvětil amnestii, jakožto naději na výhru pro tuneláře a zloděje z těch nejvyšších pater, je až zarážející. Nebo tu amnestii můžeme chápat jako ono závěrečné poděkování a předání daru bývalému předsedovi hasičského spolku, který taky kdosi stačil ještě před předáním ukrást… A přitom všichni ví, že je to pozdě, protože oslavence sžírá zákeřná nemoc, před kterou není úniku. Ale tváří se jako by nic. Prostě hezky česky.

Od roku 2000 nechodím k volbám. K žádným volbám. Ale vůbec se necítím jako „tupý“ či „líný nevolič“, jak nás kdysi nazval mocí uhranutý hradní ješita, tak připomínající onoho náčelníka hasičů. Vadí mi prostě místní volební systém, kde stačí, aby šli volit sami partajníci a zvolili sami sebe. Bez obav, že by celý národ mohl (byť jen teoreticky) volby ignorovat a tyto by byly prohlášeny za neplatné. S pocitem vyslovené důvěry tito samovolitelé budou následně velkohubě oslavovat své suverénní vítězství a děkovat sami sobě, neboť dostali více hlasů, než druhá partaj, která má členů méně a tudíž logicky nemohla zvítězit. Toto komické absurdno ještě podtrhuje fakt, že v dnešní vládě je i strana, která má asi pět členů… A které nikdy nikdo nevolil, než oni sami sebe. A vládne. Tak na této komedii se nechci podílet, a nejsem sám podle volebních účastí v minulých letech. A není nás zrovna málo. Jen jaksi nejsme hodni pozornosti všech těch volebních „průzkumů a analýz“. Docela chápu proč. Pravda bolí. Někdy i vítěze. A když v tom všeobecném veselí na filmovém plátně dojde ke skutečné tragédii, kdy hoří starému dědovi chalupa (a on nemá šanci se domoci skutečné pomoci), tu přihlížející dav navrhuje dát dědu blíž k ohni, aby mu nebylo zima (aneb amnestií ušetříme státní výdaje) a nakonec se mu jako dar věnují losy do beztak rozkradené tomboly. Ani hospodský nezapomene výčep přesunout k ohni, protože i u lidské tragédie se dá dělat kšeft.

Stejně tak i dnes dáme lidu naději a upořádáním dokonalé komedie ve formě přímé volby prezidenta, aby měl národ pocit, že něco zvolí podle svého v naivní víře, že vítěz něco změní. Že si ale jen zvolí figurku, která je pouhým dobře zaopatřeným třepačem rukou, kladečem věnců a novoročním řečníkem bez jakéhokoliv vlivu na chod státu (ačkoliv všichni slibují změnu a lžou tak nejen sami sobě). Parlament kdykoliv přehlasuje jeho veto, tak o co jde? Dycinky jde o čest sboru ty makouče! A lidi budou na tomto bále taky spokojeni. Zvolí si totiž taky takovou místní královnu krásy z toho, co se podařilo na bále na poslední chvíli pochytat, ukecat, či co nařídí autoritářské manželky členů výboru a manželé raději kapitulují, aby měli doma klid a teplou večeři. A tak „soudružky kandidátky“ pod taktovkou bezradného výboru předvádí své „přednosti“. Dnešní kandidátky a kandidáti je předvádí navíc před celým národem, a tak stejně jako v roce 1968 při premiéře filmu se diváci baví, smějí, nevěřícně kroutí hlavami, ale po představení odcházejí do každodenní šedi a marnosti, protože tuší, že zítra to bude zase stejné. Ale aspoň byla sranda a bylo o čem kecat u piva.

Nestěžuji si na poměry, jen se smutně bavím a nevěřícně kroutím hlavou. A miluji inteligentní filmy a jejich tvůrce. Jenom jich nějak ubývá…


Autor: