Odcházení...

, aktualizováno:
Odcházení...

Tak tady jsem měl teď psát něco na téma českých vánoc, o tradiční marnosti novoročních předsevzetí či optimistických vyhlídkách po silvestrovském všeobecném veselí. To se obvykle v tuto dobu žádá. Jenže letos je to všechno tak trochu jinak. Očekávaný a přesto nečekaný odchod pana Václava Havla se dotkl každého z nás. Nečekaně nám narušil radostnou atmosféru vrcholícího adventu a nasadil náladu, jaká obvykle k tomuto období roku nepatří. Leč takový už je světa běh a občas se to přihodí, že jsme tak nějak divně zaskočení. Odešel člověk, kterého kdysi znali jen zasvěcení, potom čas oponou trhnul a najednou ho miloval celý národ. Jakoby symbolicky vystoupil právě v této době, kdy míváme ty krásné předvánoční nálady a starosti a s ním přišly po dlouhých létech taky tak trochu divné vánoce: vánoce znovu plné křesťanských tradic, všeobecné radosti z nabyté svobody a ještě „vonících“ dárků z předvánočních trhů v Rakousku či Německu. Prostě najednou byly ty vánoce s Václavem Havlem roku 1989 jiné, bláznivější, ale krásnější, plné nadějí a očekávání. Pak se doba rozběhla a jeho konání v postu nejvyšším začalo národ rozdělovat, některé jeho kroky byly přijímány s nadšením, jiné s rozpaky či neskrývanou zlobou. Nějak jsme nevěděli co s tím, co dělat. My jsme demokracii neuměli žít a ti vyvolení ji zase neuměli vytvářet a řídit. Není divu, nebylo se tomu kde a kdy naučit. A náš národ je navíc velmi špatně učenlivý. A za těch posledních deset let jsme tak nějak pozapomněli, že to byl pan Václav Havel, kdo do nás vlil naději a víru, že láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí. Věřili jsme mu a chvilku se většina podle toho i chovala. Přinutil nás přemýšlet o pojmech jako je pokora, slušnost, tolerance, pravda a morálka. Když jsme po čase poznali utopistický rozměr těchto pojmů, jakkoli jsou stále přáním většiny slušných lidí, byl to zase on, kdo trefně popsal stav společnosti termínem „blbá nálada“. Sám ji cítil a vnímal, ale snažil se proti ní přesto bojovat silou slova a vahou své osobnosti ve světě. Ale doma není nikdo prorokem a o Václavu Havlovi to platí dvojnásob.

Teprve s jeho odchodem se společnost vrací k hodnocení jeho osobnosti, k jeho názorům a vizím, které hlásal a které se snažil vnést do politiky. A v kontextu dnešní politické kultury jeho znovu připomenutá slova začínají mít konkrétní rozměry a naléhavost. Absence jakékoliv slušnosti a morálky v politice a veřejné službě se pro nás stala jakousi samozřejmostí, celková apatie a uzavřenost normálem. Absurdní divadlo, které Václav Havel tak miloval a v jehož duchu psal své hry jako morální apel, se dnes stalo krutou realitou a znovu roztrhalo vztahy kolem nás. Naoko odsuzujeme lumpy, darebáky a hulváty ve veřejné službě a pak je zcela nepoučitelně znovu a znovu volbami my sami vyneseme do jejich sfér nedotknutelnosti. Vždyť Rožnov je přímo ukázkovým příkladem. Příkladem absence všeho toho, co se kdysi pan Václav Havel snažil vnést do politiky a společnosti vůbec. Dnes to najednou znovu začínáme vnímat a díky jemu to dokážeme i pojmenovat. Jenže trochu pozdě… Bohužel.

Mám blbou náladu. Mám ji přesto, že za dveřmi jsou vánoce, které miluji a prožívám stále a stále očima malého kluka. Mám ji mimo jiné i proto, že v poslední době nějak často odcházeli z mého života slušní lidi, kterých jsem si nesmírně vážil přes všechny jejich lidské omyly a pochybení. Lidi, kteří mi v životě dopřáli poznání, zasvěcení a ukázali sílu lidského ducha. Nikdy jim to už neoplatím a ani jim za to už osobně nepoděkuji. Ale nikdy na ně nezapomenu. Mám blbou náladu, protože odcházejí definitivně a já si nejsem vůbec jistý, jestli se za ně někdy narodí náhrada…

P.S. Tak vám všem přeju, aby ten nový rok nebyl horší, než ten loňský.

Petr Liška

 

Připojujeme mimořádně silné a řemeslně skvěle natočené video, které situaci zapříčiněnou úmrtím Václava Havla přirovnává k událostem v roce 1989: